Karel Burian - život Krále pěvců

Napsal Roman Hartl

Král pěvců Karel Burian se narodil 12. ledna 1870 v Rousínově u Rakovníka. Měl se stát právníkem, srdce ho však táhlo k divadlu. Za žáka ho přijal pražský učitel zpěvu Moritz Wallerstein, který mu také obstaral jeho první angažmá – místo sólisty v Maiselově synagoze. Díky svému mimořádnému nadání a dobré Wallersteinově škole byl Karel Burian brzy připravený na svůj debut.

Rodný dům Karla Buriana v Rousínově / Karel Burian počátkem 90. let 19. století.
 

Brno

Karel Burian debutoval v září 1891 v Brně rolí Jeníka v Prodané nevěstě. Po neúspěšném pokusu o angažmá v pražském Národním divadle odešel do estonského Revalu (dnešní Tallinn), odkud po pouhých sedmi měsících zamířil s pověstí nadějného pěvce, který okouzlil Pobaltí, do německého Lipska. Věhlasného ředitele tamní opery Staegemanna ovšem Burian zklamal. Jak svou drobnou postavou, tak svým nevyzrálým hlasem. „Běžte do operety, tam se hodíte,“ řekl mu. Lipské ponížení Buriana neodradilo. Vydal se na učednickou pouť po německých divadlech, sbíral zkušenosti, učil se, jeho hlas vyzrával. Svou mistrovskou zkoušku složil v roce 1898 v Hamburku, když v představení Tannhäusera úspěšně zaskočil v titulní roli za indisponovaného pěvce Birrenkovena. Přitom roli Tannhäusera, která nepatřila do jeho tehdejšího pěveckého oboru, znal pouze z poslechu!

V roce 1895 se Karel Burian oženil s Františkou Jelínkovou, primadonou opery v Kolíně nad Rýnem, kde v té době oba působili. Manželství, ze kterého se narodilo jediné Burianovo dítě - syn Richard, však nebylo šťastné.

Praha, Budapešť

Po husarském kousku v Tannhäuserovi Burianova hvězda rychle stoupá. Zpívá více než 130 představení za sezonu, v roce 1899 už má na repertoáru téměř sedmdesát rolí. V červnu 1899 poprvé zpívá v pražském Národním divadle, pohostinská vystoupení se brzy mění ve stálé angažmá. To ovšem nemá dlouhého trvání. Umělecky Burian v Praze sice triumfuje („Jeho výkon je skvostný, doslova proniknutý vznešeným ohněm,“ píše kritika o jeho Daliborovi), jiná je situace v zákulisí. Kvůli rostoucím neshodám s vedením divadla opouští ze dne na den Prahu a odjíždí do Budapešti, aby tu v únoru 1902 předvedl jeden ze svých nejslavnějších výkonů. Jeho budapešťský Tristan je dokonalost sama, oslňující premiéru rychle následuje 14 repríz, ovace neberou konce.
 

Karel Burian jako Dalibor, Tristan a král Herod

 

Drážďany

V roce 1902 dává Burian Budapešti sborem, ctižádost a touha po uměleckém boji ho ženou dál. Odmítá nabídku z Petrohradu i Vídně, dává přednost Drážďanům a jeho slavné opeře, zaslíbené Wagnerovým operám. Drážďanské dvorní opeře velí maximalista Ernst von Schuch, pod jehož dirigentskou taktovkou stoupá Burian na svůj umělecký vrchol. Navzdory všem zvyklostem stačí pouhý rok, aby saský král vyznamenal Buriana titulem komorního pěvce a rytířským křížem Albrechtova řádu. Mimořádné ocenění brzy následují další pocty po celé Evropě, během osmi drážďanských let je Burian ještě dvakrát jmenován komorním pěvcem a vyznamenán osmi řády za umění.

Salomé

Rolí, která definitivně potvrdila Burianovo místo mezi nejlepšími pěvci světa, se stal král Herodes ve Straussově opeře Salomé. Světová premiéra Salomé, která se konala 9. prosince 1905 v Drážďanech, se stala senzací. Burian jako Herodes exceloval. Roli, se kterou žádný tenorista nechtěl kvůli její obtížnosti nic mít, ovládl s ohromující lehkostí.  „Já myslel, jak přetěžkou operu jsem nenapsal, a podívejte se na Buriana. Zpívá jakoby nic,“ divil se i sám Richard Strauss. Na jeho přání se Burian ujal Heroda i při pařížské premiéře v květnu 1907. Salomé zpívala v Paříži Ema Destinnová. Po představení vyznamenal francouzský prezident Buriana a Destinnovou prestižním Řádem akademických palem.

Amerika

Herodes vynesl Burianovi i pozvání do Ameriky. Ředitel newyorské Metropolitní opery Heinrich Conried měl se Salomé s Burianem velkolepé plány, vzaly však zasvé už po newyorské premiéře. Zatímco publikum Salomé aplaudovalo, puritáni ve vedení opery přiměli Conrieda stáhnout Salomé z repertoáru, a to kvůli jejímu údajně pobuřujícímu obsahu, hlavně šokujícímu finále, kdy Salomé vyznává lásku uťaté hlavě Jana Křtitele.

Burian se tak v Americe prezentoval téměř výhradně svým wagnerovským repertoárem. V Metropolitní opeře hostoval v letech 1906-1913, tamnímu publiku se poprvé představil 30. listopadu 1906 jako Tannhäuser. Amerika nerozdávala řády za umění, přesto se Burian v Novém světě dočkal dalších mimořádných poct. Slavný dirigent Arturo Toscanini označil Buriana za nejrytmičtějšího pěvce světa a před Burianem smekl i proslulý Enrico Caruso, když prohlásil: „Já dokážu jen něco, on všechno.“

V Metropolitní opeře si Burian zazpíval i se svou nejoblíbenější pěvkyní, americkou sopranistkou Geraldine Farrar. Stalo se tak 6. února 1907 v Tannhäuserovi, Geraldine Farrar zpívala roli Alžběty.

Role

Přestože se Karel Burian zapsal do dějin především jako wagnerovský pěvec (sám považoval za úhelné kameny své kariéry role Tristana, Tannhäusera a Siegfrieda), jeho repertoár byl mnohem rozmanitější. Celkem během své kariéry vytvořil na sto rolí, přičemž některé ovládal i v několika jazycích.

Senomaty

Za první americký honorář si Karel Burian v roce 1907 koupil statek v Senomatech nedaleko svého rodiště. Do Senomat jezdil odpočívat, zpočátku jen občas, později zde trávil stále více času. Obklopil se tu svými uměleckými sbírkami i artefakty své pěvecké slávy, jeho tři pokoje v prvním patře domu byly podle očitých svědků „hotovým muzeem“ jeho úspěchů. V Senomatech prožil Karel Burian i poslední měsíce svého života, poznamenané těžkou nemocí.
V roce 1982 byl Burianův statek zbořen s nepochopitelným odůvodněním, že "kazí vzhled obce".

Bratři Burianové.
 

Bratři Burianové

Vynikajícím operním zpěvákem – barytonistou se stal i mladší bratr Karla Buriana. Emil Burian (narozen 12. prosince 1876 v Rakovníku) debutoval v roce 1895 v Brně jako Otakar v Cikánském baronovi. Většinu své kariéry prožil v angažmá v pražském Národním divadle, úspěchy však sklízel i v zahraničí, hlavně v Německu, kde mimo jiné zpíval i s Enricem Carusem (15. 10. 1908 v hamburském představení Komediantů).

Bratři Burianové si byli velmi blízcí, jak dosvědčuje i tato příhoda: Když v roce 1918 vedení Národního divadla odmítalo uvolnit Emila Buriana ke společnému vystoupení s bratrem Karlem v Budapešti, dal ze vzdoru v divadle výpověď, a trvalo rok, než se nechal přesvědčit k návratu.

Poslední roky

Karel Burian zemřel 25. září 1924 na následky vážné nemoci, kterou u něj lékaři diagnostikovali na počátku 20. let. Tehdy se dostal do jejich péče poté, co za záhadných okolností vzal do úst malé množství žíravého louhu. Během léčení se rány v popálených ústech zacelily tak, že Burian mohl bez větších potíží zpívat dál, vynořil se však závažnější problém. Podrobná lékařská prohlídka totiž ukázala, že Burian je vážně nemocný a musí okamžitě změnit svůj bohémský životní styl a také – přestat zpívat, nemá-li dojít k nejhoršímu. Burian to odmítl. „Mám-li žít, musím zpívat, mám-li zpívat, musím pít,“ prohlásil a žil dál po svém. Postupující nemoc urychlila streptokoková infekce, kterou se Burian nakazil počátkem roku 1924 při koncertním turné po Slovensku. Burian se uchýlil na svůj venkovský statek v Senomatech, kde koncem září téhož roku zemřel na rozklad krve.

Emil Burian přežil svého bratra o pouhé dva roky, jeho život ukončila tragická nehoda v roce 1926. Pohřby obou bratrů se konaly v Praze, v roce 1934 byly urny s jejich popely převezeny do Rakovníka a umístěny v prosklených schránkách zvlášť pro tento účel vybudovaného Památníku bratří Burianů v urnovém háji. 

Poslechněte si

Árie Zněj chvály zpěv z opery Tannhäuser: